Assisi

Giottův cyklus

Storie di san Francesco

Dvacet osm obrazů v dolním pásu horní baziliky. Ví se, kudy se čtou, a ví se, co na nich je — jen se pořád neví jistě, kdo je namaloval.


Giotto di Bondone: Klanění tří králů, kolem 1320
Giotto na desce z doby o dvacet let pozdější než assiský cyklus. Klanění tří králů, kolem 1320 — Metropolitan Museum, CC0.

Jak se to čte

Cyklus běží v dolním pásu stěn hlavní lodi, kolem dokola. Začíná u presbytáře na pravé straně, pokračuje po směru hodinových ručiček k východu, přejde přes vnitřní stranu průčelí a po levé stěně se vrací zpátky k oltáři. Scény jsou vsazené do malované architektury, jako by visely mezi zkroucenými sloupky — ta iluze je součástí díla.

Každý obraz měří něco přes dva metry na šířku a skoro tři na výšku. Předloha je Legenda maior, oficiální životopis od sv. Bonaventury z roku 1263, takže pořadí je Bonaventurovo, ne historické.

Detail, který stojí za to vědět: scéna číslo jedna byla namalovaná jako poslední. Ta část stěny byla do konce zastavěná lešením kvůli stavbě chórové přepážky.

Kdo to maloval

Tradice od 14. století — Riccobaldo Ferrarese, Ghiberti, Vasari — připisuje cyklus Giottovi. Vasari píše, že ho povolal generál řádu Giovanni Minio da Morrovalle, který byl ve funkci v letech 1296–1304; obvyklá datace je 1297–1300.

Jenže část historiků umění to odmítá: Ghibertiho věta se dá číst i tak, že mluví o dolní bazilice, a rukopis se v jednotlivých scénách liší natolik, že tu pracovalo víc rukou jedné dílny. Anonymnímu autorovi se proto říká Mistr Legendy sv. Františka a poslední tři scény bývají připisovány Mistru sv. Cecílie. Spor není rozhodnutý — na což význam cyklu nemá vliv: postavy tu poprvé stojí v prostoru, otáčejí se zády k divákovi a mají tváře konkrétních lidí.

Co hledat, když je málo času

Čtyři scény, kvůli kterým se sem chodí: 15 — Kázání ptákům, 19 — Stigmata, 13 — Jesličky v Grecciu (vůbec první betlém) a 6 — Sen Inocence III., kde papež vidí mladíka podpírajícího hroutící se lateránskou baziliku. Scéna 5 — Zřeknutí se majetku se odehrála pár set metrů odsud, v místech dnešní svatyně sv. Karla Acutise, a 23 u San Damiana.

Všech 28 scén

Uvnitř se nefotí — ani v horní, ani v dolní bazilice. Personál to vymáhá důsledně a je to kvůli freskám.

Co ještě je v bazilice

Horní pás stěn nese starozákonní a novozákonní scény, na klenbě jsou Cimabueho fresky. Právě ty zemětřesení v září 1997 rozbilo na desetitisíce úlomků. V dolní bazilice pracovali Cimabue, Simone Martini a Pietro Lorenzetti — a je tam tma, takže se vyplatí chvíli počkat, než oči přivyknou.

Kde se ty výjevy odehrály, ukazuje Příběh sv. Františka →

Zpět na baziliku sv. Františka